Svatý Gorazd II. (Matěj Pavlík)

Svatý Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík, (*26. května 1879 Hrubá Vrbka +4. září 1942 Praha) byl nejprve katolický kněz a později biskup Pravoslavné církve v Československu a propagátor návratu k cyrilometodějské tradici. Za podíl na ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na R. Heydricha, byl zajat, mučen a popraven nacisty. Jako mučedník byl vladyka Gorazd svatořečen 4.–6. září 1987 v Olomouci.

Dětství a mládí

Narodil se jako prostřední ze tří synů Jana Pavlíka a Anny, rozené Bělčíkové, v Hrubé Vrbce, kde existovala silná protestantská tradice. Navštěvoval katolickou obecnou školu a později i školu evangelickou. Dále studoval v katolickém arcibiskupském konviktu v Kroměříži (dnes Arcibiskupské gymnázium) a poté na Státním německém gymnáziu. V letech 1898–1902 navštěvoval bohosloveckou fakultu v Olomouci. V roce 1900 navštívil Kyjev, aby se seznámil s názory pravoslavných duchovních a informoval je o cyrilometodějských snahách bohoslovců na Moravě. Po návratu se věnoval studiu životů svatého Cyrila a Metoděje i jejich žáků, mezi nimi i Gorazda (jehož jméno později přijal při svěcení na biskupa 25. září 1921 v Bělehradě).

Katolická duchovní činnost

Po vysvěcení 5. července 1902 nastoupil Matěj Pavlík kněžskou službu v Karlovicích na Bruntálsku a Brumovicích na Opavsku. Žádal o povolení dalšího studia na vídeňské univerzitě, ale jeho žádost byla olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem zamítnuta, patrně proto, že se hlásil k hnutí Katolické moderny. Pavlík rovněž studoval psychologii a psychiatrii a vykonával pastoraci v ústavu pro choromyslné v Kroměříži (1906–1920). Za první světové války, kdy ústav částečně sloužil jako lazaret, vykonával Pavlík i funkci vojenského kuráta.

Reformní snahy a rozchod s katolickou církví

Kvůli jejímu postoji v době války se Pavlík rozešel s katolicko-národní stranou, v níž dříve působil jako osobní tajemník poslance A. C. Stojana. Stal se členem České státoprávní demokracie a zapojil se do reformního hnutí katolického duchovenstva. V jeho programu byl mimo jiné požadavek zavedení českého a slovenského bohoslužebného jazyka, zřízení československého patriarchátu, svobody náboženství pro všechny a odstranění nuceného celibátu katolických kněží. Tento program byl Římem odmítnut, načež došlo v československé římskokatolické církvi k rozkolu a v roce 1919 vznikla samostatná církev československá. V té době bojoval Pavlík se závažnou oční chorobou, v důsledku níž mu hrozilo oslepnutí, proto stál mimo hlavní dění. S ideami nově vzniklé církve se zcela neztotožňoval, avšak podporoval myšlenku české liturgie a sám sloužil v Kroměříži na náměstí první českou katolickou bohoslužbu. Jeho nesouhlasné postoje vůči Římu se radikalizovaly. 3. září 1920 byl z katolické církve exkomunikován.

Cesta k pravoslaví

Pavlík na požádání ústřední rady vypracoval v lednu 1921 pro církev československou ideové směrnice, které považoval za prozatímní. Přál si totiž, aby církev přijala nicejsko-konstantinopolské vyznání a spojila se s pravoslavnou církví. V dubnu 1921 byl zvolen biskupským administrátorem pro Moravu a Slezsko. V té době se po mnohaměsíčním rozhodování veřejně vyslovil pro pravoslavnou orientaci a pravoslaví označil za „nejplodnější formu křesťanství po stránce náboženské i národní“. 25. září 1921 byl v Bělehradě vysvěcen pravoslavným biskupem pro Moravu a při postřižení přijal jméno Gorazd. V době jeho pobytu v Srbsku se vyostřil konflikt mezi liberálním proudem v československé církvi, vedeným ThDr. Karlem Farským, a pravoslavným křídlem, v jehož čele stál Gorazd. Kromě toho v téže době vystoupili proti pravoslaví římští katolíci, protestanti a socialistické politické strany spolu se stranou lidovou. Vláda ČSR neudělila vladykovi Gorazdovi státní souhlas s výkonem biskupské funkce a uznala jej pouze za správce eparchie.

V červenci 1922 byl vyslán na misijní cestu do Spojených států šířit pravoslaví mezi místními Čechoslováky. V říjnu a listopadu 1922 založil sedm církevních obcí mezi slovenskými přistěhovalci. Situace doma byla však natolik vážná, že musel misijní práci v Americe opustit. V dubnu 1923 ho Ústřední rada Československé církve vyzvala, aby církev opustil i se svými stoupenci. 21. června 1924 biskup Gorazd z Československé církve vystoupil. Nepřijal nabídku vrátit se do řad římskokatolické církve a spolu s několika stoupenci pokračoval v misijní činnosti a organizování samostatných církevních obcí na Moravě, například v Olomouci, Přerově, Štěpánově, Brně, Bílé Lhotě, Dolních Kounicích, Vilémově a Chudobíně (dnes součást Litovle). V září 1924 vyslal do Srbska první studenty bohosloví. Mezi lety 1928 a 1942 bylo díky jeho úsilí postaveno 14 chrámů. Gorazdův plán vybudovat v Československu pravoslavný monastýr však nebyl uskutečněn.

Nacistická okupace

Hitlerovská okupace do značné míry omezila Gorazdovu práci pro církevní obec. 28. října 1938 v reakci na Mnichovskou dohodu zaslal protestní prohlášení všem nejvyšším představitelům východní církve, ve kterém obhajuje právo Československa na existenci. Po 15. březnu 1939 vyzývá pravoslavné věřící k ještě větší semknutosti a pospolitosti. Po provedení atentátu na Heydricha 27. května 1942 poskytla pravoslavná církev výsadkářům úkryt v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na Novém Městě v Praze. Azyl v kryptě chrámu jim nabídl pravoslavný věřící Jan Sonnevend se souhlasem kaplana ThDr. Vladimíra Petřka, který o situaci uvědomil děkana Václava Čikla a kostelníka Václava Ornesta. Vladyka Gorazd se o úkrytu parašutistů dozvěděl až v den vyhlazení Lidic, večer 11. června, kdy mu Jan Sonnevend oznámil, že se v chrámu skrývá sedm výsadkářů, mezi nimi atentátníci Jan Kubiš, Jozef Gabčík a Josef Valčík.

Gorazd se okamžitě sešel s Petřkem a Čiklem a nabádal je k co nejrychlejšímu převezení parašutistů na jiné místo. Na druhý den odjel na čtyřdenní cestu do Berlína, kde se měl zúčastnit intronizace ruského biskupa. I po jeho návratu však byli výsadkáři dosud v chrámu. Dne 18. června měli být odvezeni na bezpečné místo, avšak tou dobou byl už jejich úkryt prozrazen. Téhož dne nad ránem byl vydán rozkaz obklíčit chrám strážným praporem SS Prag. Po sedmihodinovém boji, do nějž Němci nasadili přes 800 vojáků, byli všichni členové výsadku zabiti, anebo spáchali sebevraždu poslední kulkou.

Den poté se biskup Gorazd rozhodl vydat úřadům. Ve čtvrtek 25. června 1942 byl v 5 hodin ráno zatčen v Horních Počernicích a převezen do Petschkova paláce. Přelíčení s vladykou Gorazdem a dalšími věřícími proběhlo odpoledne 3. září 1942. Byl nad nimi vynesen rozsudek smrti zastřelením za „ukrývání vrahů SS Obergruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“. Dne 4. září 1942 ve 14.35 byl biskup Gorazd zastřelen na Kobyliské střelnici spolu s Janem Sonnevendem a Václavem Čiklem. Stejný osud čekal o den později i Vladimíra Petřka.

Dne 27. září 1942 byla „Českopravoslavná obec srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava“ rozpuštěna, majetek církevních obcí zkonfiskován, byly zapečetěny chrámy a zakázány bohoslužby. Všichni duchovní této církve byli deportováni na nucené práce do Německa. Popraveno bylo dvanáct představitelů Pravoslavné církevní obce v Praze 2. Tím skončilo jednadvacetileté období Gorazdovy mise, stejně dlouhé jako působení svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě.

Svatořečení

Ačkoli Srbská pravoslavná církev Gorazda uctívala jako mučedníka a svatého již dlouhou dobu, Gorazdovo svatořečení v Československu proběhlo až 4.–6. září 1987 v olomouckém chrámu svatého Gorazda I. Kanonizačnímu obřadu předcházela pouť do jeho rodné Hrubé Vrbky a do Mikulčic. Jelikož tělo popraveného biskupa Gorazda bylo spáleno, církev nemá k dispozici ostatky svého novomučedníka. V pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje se jako relikvie uchovávají jeho bohoslužebná roucha.

Odkaz

V roce 1995 byl na počest hrdinů heydrichiády, výsadkářů i sv. biskupa Gorazda otevřen pod chrámem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici Národní památník hrdinů heydrichiády – místo smíření. V Gorazdově rodné Hrubé Vrbce existuje malý Monastýr svatého Gorazda a ve Vilémově ženský monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice. Dne 28. října 1997 byl biskupu Gorazdovi propůjčen prezidentem republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Výběr z díla

• O úkolech a orientaci církve československé, 1922
• Otázka pravoslavné církve v Československu
• Lidový sborník modliteb a bohoslužebních zpěvů pravoslavné církve
• Ústava České pravoslavné církve, 1930
• Pamětní spis o právním postavení pravoslavné církve v Republice československé, 1932
• Život Cyrila a Metoděje, 1936, (pseudonym P. Malý)
• Pravoslavný katechismus, 1940

Použitá literatura

• Biskup Gorazd. Z díla. Praha 1988
• Marek, Pavel: Pravoslavní v Československu v letech 1918–1942, ISBN 80-86263-52-5
• Šuvarský, Jaroslav: Biskup Gorazd, Praha 1979

Další informace:

• Svatý novomučedník Gorazd II. (https://www.orthodoxia.cz/gorazd/)
• Gorazdův pravoslavný katechismus (https://pravoslavi.cz/katechismus/)